DĚTEM - 1.kapitola pohádky

04.04.2020

Dnes mám pro vás něco úplně jiného. Začala jsem totiž psát synovi pohádku. Rozhodla jsem se proto, že dnešní den i na Lenice zasvětím dětem. Na e-shopu dnes přibyde pár věcí právě pro děti a pro jejich zabavení. Budou to leguánky pro princezny a taky pytlíčky s korálky, ze kterých si děti samy náramky vyrobí. 

Abyste děti mohli pobavit i pohádkou, tak jsem se rozhodla první kapitolu o dvou rošťácích dát i sem. Snad se vašim dětem bude kapitola líbit. Budu vám vděčná, pokud mi dáte vědět, zda v psaní pokračovat. 

A ještě tu mám pro vás jeden úkol. Hned na začátku se můžete zapojit do psaní s námi. Zkuste vymyslet, jak by se mohla jmenovat planeta, ze které Vochechulka Valchálek pochází. 

Že nevíte, kdo to je? Tak to budete muset začít rychle číst a dozvědět se to...


Jestli si myslíte, že skřítkové existují jen v pohádkách, v pověrách a v příbězích pomatenců, tak to se dost pletete. Někteří skřítkové létají po vesmíru jako po dálnici, ale setkat se s nimi to chce dost štěstí a trochu náhody navrch.


SEZNÁMENÍ

V pokojících malých kluků najdete spoustu bezvadných věcí jako jsou závodní auta, pistole, dobrodružné knížky, praky a někdy i masky pirátů.


V pokoji tohoto kluka s velkýma nohama je to stejné a trochu jiné.


Jednoho rána byla to zrovna sobota. Vím to proto, že tento Kluk s velkýma nohama má soboty a neděle úplně nejraději. Nemusí totiž do školy a může si hrát strašně moc dlouho. Ostatní dny si taky hraje, ale o něco kratší čas a to je dost pruda. Všechno to chození do školy, úkoly, pomáhání mamince, oblékání a mytí mu zabere dost času na hraní. Maminka ho dokonce nutí ráno i večer si čistit zuby. Ani sobota a neděle ho nezachrání. Občas si říká, že až bude velký a bude si moct dělat, co bude chtít, tak už si nikdy nevyčistí zuby a ani mýt se nebude.


Jednoho sobotního ráda se Kluk vzbudil hodně brzy. Byla ještě tma. Do pokojíku pronikalo jen trochu světla z podkrovního okna. Kluk se vyškrábal z postele a vykouknul zvědavě ven. Nejdřív si všiml, že světlo jde do pokojíku z měsíčního svitu. Pak se ale zarazil, protože další světýlko uviděl u komína. Zadíval se tím směrem a vyjekl leknutím. Zpoza komína vyčuhovaly nějaké zrzavé chlupy a dokonce se hýbaly.


Kluk se leknutím zachvěl a svalil se jako brambora ze židle, na které stál, aby vůbec z okna viděl. Byla to židle od psacího stolu. Ta s kolečkama, a tak se vydala setrvačností přes pokoj a srazila vše, co nemělo dost rozumu a neuhnulo z cesty. V pokojíku nastal doslova bengál. Kluk se válel v šoku pod oknem. Nic se mu nestalo, ale chtělo se mu děsně smát, protože to byl naprosto boží let střemhlav na koberec, jeho vylekaná nálada z nedostatku informací o stvoření, co se hýbe na střeše, mu ale nedovolovala se naplno uvolnit, a tak vydával zvuky asi jako labuť.


Židle projela pokojem a srazila cestou kde co. Kde co zahrnovalo lego z poličky, bedny s hračkami a nakonec vrazila do skříně, odkud se vysypaly trička a tepláky. Nakonec zabrzdila téměř na stejném místě, kde jí Kluk vzal.


Labutí skřeky ustaly. Kluk ležel ve tmě bod oknem na zádech a koukal do okna. V tom už se začal opravdovsky smát. Řehtal se ostošest. Z okna na něj koukal zrzavý mimozemský skřítek. Sice to byl cizí návštěvník ale byl naprosto nejroztomilejší už na planetě, ze které pocházel. Na Zemi to už byl totální vrchol roztomilosti hraničící s podivností. Valchálek byl o trochu menší než devítiletý Kluk. Měl uši jako slůně, takže působil jako trochu větší devítiletý kluk. Uši měl chlupaté a pihovaté, vlasy rozcuchané a oči velké a upřímné. Kluk se vůbec nebál. Nejdřív se smál a pak si stvoření z jiné planety prohlížel. Skřítek si stvoření z jiné planety (tedy Kluka) taky prohlížel. Připadal mu taky dost roztomilý. Kluk měl podle něho dost zajímavý hýkavý smích, ten se mu líbil moc. Jen měl podivně malé uši a dokonce úplně holé. Alespoň že měl pěkně rozcuchané vlasy. Byl velký asi jako větší devítiletý mimozemšťan ale kvůli malým uším vypadal jako menší devítiletý mimozemšťan. A taky měl dost velké nohy. Toho si skřítek hnedle všiml. Klukovi by se určitě na jeho planetě ve škole dost smáli. Skřítek byl ale pohodář. Jiné planety a jejich obyvatelé se mu velmi líbili.


Najednou Klukovi došlo, že není moc slušné válet se před návštěvou po zemi. I když tedy přistál na Zemi, tak se to trochu hodilo že. Zvedl se a ukázal skřítkovi, aby seskočil k němu do pokoje. Skřítek byl hrozně moc zvědavý, a tak byl hned vedle Kluka.


"Ahoj", řekl Kluk, zavřel oči a moc moc si přál, aby mu škřítek rozuměl. Měl vyzkoušené, že když si něco přál se zavřenýma očima, tak to častěji vyšlo. Občas takto strávil část hodiny ve škole po tmě, hlavně když se zkoušelo z matiky. To bylo občas dost napínavé.


"Ahoj", řekl skřítek a usmál se.


"Já věděl, že to zavírání očí funguje", zaradoval se Kluk a začal radostí skákat.


Skřítek na něj vyvalil oči. Nevypadal moc moudrý z této novinky, ale řekl si, že skákání je asi uvítací a seznamovací obyčej na Zemi. Skákal tedy taky.


Kluk se zastavil, podíval se na skřítka a musel uznat, že mu to dost skáče.


"Já jsem Kluk ze Země a kdo jsi ty?" podal Kluk skřítkovi ruku.


"Já jsem Vochechulka Valchálek", řekl skřítek a poplácal Kluka na hlavě. Divíte se, co to dělá? A to jste si mysleli, že miliony a miliony světelných let bydlí mimozemšťani a zdraví se stejně jako kluci?


"A odkud jsi Valchálku?" zajímalo Kluka.


"Jsem z planety XXX a hledám svoji ztracenou maminku. Už jsem z té dlouhé cesty unavený, tak jsem si chtěl odpočinout a najednou slyším ránu jako z děla a taky super hýkavý smích, tak jsem k tobě musel nakouknout."


A jak to, že mi rozumíš? Kde máš raketu? Jaké to ve vesmíru je? Kluk je z toho úplně nadšený a otázky mu v hlavě víří jedna přes druhou. Na kterou se má ale zeptat jako první?


Skřítek se na něj dívá a přikyvuje.


"Umím všechny řeči, my spíš cítíme všechny smysly slov. Raketu nemám, cestuji nalehko, nemám ještě řidičák. Ve vesmíru je docela humbuk. Létají tam meteory, meteority, je to samá hvězda, planeta, mléčné dráhy a slunce", rozpovídá se Skřítek.


"Tak to je dost hustý, ty čteš myšlenky." To bych chtěl taky umět, pomyslí si Kluk.


"Naučím tě to. To u nás umí každé mimino", řekne Valchálek.


"Tak to je dost boží," pomyslí si Kluk. Říkat vlastně ani nic nemusí. Valchálek mu stejně rozumí. Sice nikdy neslyšel ani myšlené slovo boží, ale protože je děsně chápavý, tak mu hned dojde, že to bude něco naprosto perfektního.


V tom se z domu ozve nějaký zvuk a blikne světlo. Kluk hned zpozorní a poprvé ho napadne, kolik je asi hodin.


"Je 352 hodin 000," řekne Valchálek, "a někdo nám jde vyhubovat".


Kluk si uvědomí:


Za prvé, že číst někomu myšlenky je sice bezvadný, ale synchronizace času bude dost nutná.


Za druhé, že čtení myšlenek funguje i přes zeď.


Za třetí, že to jde na ně určitě táta a ten si myslí, že dá Klukovi za uši, protože v noci nespí, ale pravděpodobnější je, že dostane za uši, že má v pokoji mimozemského návštěvníka.


Každopádně by bylo dobré raději tátu nenamíchnout ještě víc. Táta je bezva dospělák. Vyspat se ale musí, jinak dokáže hartusit a brumlat a to pak přestává veškerá legrace.


Kluk bez rozmyšlení skočí šipku do postele. Za takovou šipku by se nemusela stydět ani Ledecká, kdyby se rozhodla soutěžit tentokrát ve skoku do vody nebo do postele. Techniku šipky zopakuje i Valchálek. Reakce má nadpozemsky rychlé, a tak jejich výkon vypadá jako soutěž akvabel na olympiádě.


"Ani hnout," pomyslí si kluk.


Oba teď leží pod peřinou v posteli a Valchálkovi se hodí i nehodí obrovské uši. Slyší s nimi totiž až za roh, takže ví, kdy tatínek vstoupí do pokoje, ale musí si dát obrovský pozor, aby ani jedno ucho nekoukalo zpod peřiny a to je v případě takové velikostí uší dost těžké.


Tatínek najednou vstoupí do pokoje. Zakleje. To sice nemá rád, ale po tmě má pocit, že ho nikdo nevidí ani neslyší. Zamžourá do pokoje a vidí rozházené lego, vysypanou bednu s hračkami i oblečení před skříní. Zakleje podruhé a hledá očima Kluka. Nikde ho nevidí, a tak usoudí, že spí. Že je tu sice bugr jako v tanku, ale to si bude muset s Klukem vyřídit až ráno. Trochu se mu i uleví, protože se chce konečně vyspat. Zabrumlá tedy, zahartusí a už zase dusá po schodech dolu. Kluk má totiž pokoj v podkroví a zbytek rodiny je v patře pod ním.


Oběma uličníkům se uleví. Kluk si uvědomí, že je vlastně dost unavený a usne ještě ve chvíli, kdy tatínek teprve leze do postele v ložnici.


A to je konec první kapitoly o tom, jak se nejroztomilejší skřítek s velkýma ušima potkal s pozemským Klukem s velkou fantazií a nohama.